Proč dělám chyby a proč byste je měli dělat taky

Právě se přiznávám k něčemu co je pro někoho neakceptovatelné – ale pro druhé životní filozofie. Dělám chyby. A jsem sakra ráda! :) Lekci perfekcionismu a puntičkářství si nechte, to není nic pro mě. Dřív nebo později se musíte přijmout takoví, jací jste a pokud chybu uděláte – netrestat se za ni, ale poučit se z ní. Bohužel budou tací, kteří vám to rádi připomenou. Proč? Protože oni nikdy neriskovali vše co měli. Já ano a častokrát. Příspěvek nepíšu proto, abych získala Nobelovu cenu za mír, ale abych vám řekla, že dokud budete ve své komfortní zóně, dokud nebudete riskovat, dokud neposunete vlastní hranice aniž byste věděli co je za nimi – nic nezískáte! To je prostě fakt.

Mnoho tanečnic má strach něco zkusit, jít za snem, vzdává svoji kariéru pro nic za nic a mám pocit, že brzy zůstane jen naše „stará garda“ a nová generace postupně tanec opustí. Mohla bych si tahle slova nechat pro sebe a být ráda, že mě a mým kolegyním neroste konkurence. Ale to bych nedělala projekty, které dělám, které tvoří taneční scénu a jsou perspektivní do budoucna – pro koho, když tu nikdo nezůstane? Talentů máme mnoho, klidně pár vyjmenuju nahlas… Eva Provazníková, Jana Bagarová, Shanelah, Astiza, Libuše Rumpelová, David Katolický, Faiza, Sheerah, Michaela Kamarádová, Shenai, Lenka Pokorná, Malak, Alžbětka… mohla bych pokračovat dál a dál a určitě i vás napadají další jména – všichni z nich na to MAJÍ!

Ve svých 18ti letech jsem založila taneční skupinu. Nejdříve amatérskou, která se vypracovala na profesionální level a troufám si říct, stala se legendou na české taneční scéně. Tehdy jsem neuměla napočítat ani doby – zcela vážně, natož pracovat s prostorem nebo výrazem v tanci. VŠE jsem se učila za běhu, dělala chyby, napravovala je, vzdělávala se, hledala, radila se se zkušenějšími. Celé to byl proces – o kterém to je! Skupina Al Fayyum Dancers není pro mě o trofejích ani o pár přípravách na TOS, ale o celém procesu, kterým si prošla. Kterému jsem doslova a do písmene věnovala 7 let svého života – zcela dobrovolně, s láskou a nikdy bych neměnila ač to leckdy byla velká zátěž pro všechny.

Prvnímu ročníku festivalu TOS přecházely jen jednodenní akce s národním obsazením, což ve srovnání s náročností festivalu nyní – bylo tahání kačera na provázku po dvoře :) Měla jsem zaměstnání a nevěděla jsem, do čeho se řítím. Akce rostla sama, náměty přicházely ze všech stran a absolutně jsem neměla podle čeho odhadnou do čeho jdu, nebylo s čím srovnávat. Měsíc před akcí jsem spala max. 4 hodiny denně, o půlnoci chodila do divadla po skončení představení na ukázku světel, odpovídala na přihlášky, platby… Obědové pauzy obětovala administraci… Bylo to vzrušující, adrenalin se stal mou drogou a dodnes je. Tento první ročník jsem riskovala vše – peníze, zdraví, práci…ale to
nadšení, úsměvy diváků, nadšené komentáře na seminářích stály za to bez
jakýchkoliv pochyb! A stálo za tím tolik chyb, tolik, které každým rokem
vylepšuju, které stále jsou skvělou školou života a dělají mě lepší :)

Toto je pár ukázek toho, co by vlastně vůbec nebylo, kdybych
neriskovala, kdybych nebyla ochotná dělat chyby, nejednou padnout na zem,
„bojovat“ s lidmi, kteří by samozřejmě vše udělali líp nebo to nejdřív
nastudovali a dávají vám to rádi najevo při každé možné příležitosti. Je to asi tak, jako číst o technice plavání. Měsíc to studujete v knížce, abyste byli připraveni – že, a když vás hodí do vody a máte ukázat, co jste se v knížce naučili – nevíte co dělat. Najednou je kolem vás obrovský bazén plný vody, který musíte přeplavat a sotva se držíte okraje. Pak jsou dvě možnosti, buď se budete snažit bazén přeplavat – a ono se to hned nepovede, jednou uplavete metr, příště jen půlku, ale nevzdáte to a jednou to dáte. Druhá možnost je říct, jak ta knížka byla vlastně na nic, jak vás do bazénu špatně hodili, jak ta voda byla vlastně studená, hluboká nebo jakkoliv špatná na to, abyste se sebrali a plavali dál. Pokud se dostanete do takové fáze přemýšlení, každá sebemenší chyba je fatální a neumíte se s ní vypořádat, ani si ji nepřiznáte a když už, tak všem ostatním.

Pokud máte sny a ptáte se, kdy je nejlepší začít je realizovat, odpověď je jedna jediná – teď. Proč? Protože zítra taky bude zase a jen „teď“ a to „teď“ vůbec není nekonečné.

Máte pocit, že ale nejste dokonale připraveni? Zklamu vás. Fakt nejste a ani nikdy nebudete :)
Máte pocit, že už všichni všechno vymysleli? S jistotou mohu říct, že pokud vás něco napadne geniálního, to stejné napadlo někoho jiného možná i ve stejný čas. Smiřte se s tím. Kdo bude rychlejší? Ten co zaleze na měsíc do knížek, nebo ten co zvedne zadek a skočí do bazénu?
Máte pocit, že se to nemůže podařit? Ale může, a jaký je to pocit, když sami sebe překonáte! Krásný! Ale možná ho nikdy nezažijete, pokud budete čekat, že se to stane samo bez vašeho přičinění.
Máte pocit, že tamta je lepší, tak proč byste se snažili dál? Vždy bude někdo „lepší“, s tím se taky musíte smířit. Pokud je důvod jít za snem jen to, že chcete všechny „porazit“, tak nejspíš přehodnoťte sny. Jinak buďte sami sebou, nesnažte se jít v jejích stopách, nesnažte se ji kopírovat, protože je prostě lepší. Znám tolik kopií všech, že se těším, až zase přijde originál, který se nebude bát být sám sebou. Jedině tak vás lidé rozeznají mezi všemi kopiemi.
Neuspěla jsem na pár soutěžích, to už nemá cenu dál zkoušet… Všechny jsme museli několikrát neuspět, každý podnikatel ví, že je potřeba aspoň jednou zbankrotovat, abyste něco věděli o podnikání. Pokud jste několikrát neuspěli, tak je dobré si uvědomit, zda mám co nabídnout, pokud ano, tak je potřeba vydržet a zkoušet věci jinak, protože už i strýček Albert věděl, že pokud stejnou věc děláte stejně – jiný výsledek jednoduše nepřijde 😉
Ostatní to tak neprožívají, jako já, proč? Protože ať už je to kamarádka, tanečnice ze skupiny, studentka nebo kdokoliv, má své priority a jednoduše se neshodujís vašimi i když pracujete na tom samém. Nebuďte smutní z toho, že vás dotyčná osoba nedocení nebo nepovzbudí. Ta stejná věc nemusí mít váhu pro všechny stejnou.

„Never explain – your friends do not need it and your enemies will not believe you anyway.“
„Nikdy nevysvětluj – tvoji přátele to nepotřebují a tvoji nepřátele ti stejně neuvěří.“

Je to trnitá cesta ať už něco organizujete, zakládáte, nebo se hlásíte na nějaké turné… Určitě přijde neúspěch, určitě uděláte špatná rozhodnutí, určitě bude někdo, kdo vám bude házet klacky pod nohy, určitě přijdete aspoň o jednu kamarádku či kamaráda, určitě vás bude někdo pomlouvat… Tohle se týká čehokoliv, nejen taneční kariéry, ale byla bych nerada, kdyby tyto věci stály v cestě vašeho snu. Jsou to věci, které jsem zažila, kvůli kterým sama přehodnocovala svoje projekty, kvůli kterým jsem pochybovala sama o sobě. Najdou se totiž lidé, kteří vás začnou hodnotit podle chyb, které uděláte a to jsou ti, kterým můžete vysvětlovat od rána do večera – ano, taky jsem to dělávala z potřeby se bránit, ale ve výsledku je neovlivníte. Věřím proto, že máte v okolív víc lidí, kteří ve vás věří, berou vás jací jste a podporují vás a oni si zaslouží vás vidět šťastné :)

Doporučení z mých zkušeností – dělejte věci poctivě, dělejte je, jak nejlíp v ten moment můžete (i když to nejde lépe, než ostatní očekávají, bohužel, vy byste měli vědět, že děláte co můžete!), netrestejte se za chyby, ale poučte se z nich, přiznejte si, že jste lidé a ne vždy musí být vaše nálada „sluníčková“, každý má právo se někdy naštvat :) Věřte na 100% tomu, co děláte, nepochybujte! Mějte nadhled a rozlišujte vážnost problémů, ne vše je tak, jak může vypadat a vše lze většinou vyřešit jednoduše. Mějte svoji hrdost a respektujte ostatní – ale i SEBE.

Konečně se dostávám k tomu, proč tenhle příspěvěk píšu:

DĚKUJI…

…všem, kteří o mě vždy pochybovali, kteří mi dávali tvrdé lekce, kteří mi řekli „to nedokážeš“, „to neumíš“, protože to byl vždycky „drive“, abych posunula svoje hranice a vyšla z mé vlastní komfortní zóny co nejdál, do neznáma, s riskováním všeho – jen proto, že jsem v něco věřila :)


DĚKUJI…

…všem, kteří o mě přes všechnu moji lehkovážnost nepochybovali, nenechali mě ve štychu, kteří ví, kdo jsem a neposuzují mě jen podle mých chyb a nedostatků, protože ruku na srdce, všcihni je máme 😉 Díky za obrovkou podporu, kterou mi spousta z vás, kdo to čtete dávate už mnoho let, díky, že jste snílkové jako já, že se nevzdáváte a jste tu pro mě.

Never explain – your friends do not need it and your enemies will not believe you anyway.

Read more at http://www.brainyquote.com/quotes/quotes/e/elberthubb108523.html#yhQkyGHs8d07fdT8.99

Never explain – your friends do not need it and your enemies will not believe you anyway.

Read more at http://www.brainyquote.com/quotes/quotes/e/elberthubb108523.html#yhQkyGHs8d07fdT8.99

Jsem šťastná za vše, co jsem dokázala a ať už to zní jakkoliv narcisticky, je na čase být na sebe hrdá :) Stálo a stále stojí za to – mnohokrát padnout a zase se zvednout, pro ten pocit, že tolika lidem dáváte zážitky na celý život, že něco budujete a má to smysl, že něco po vás zůstane. Nebýt chyb a riskování, nic z toho by nebylo a ničeho ani za nic nelituji, fráze typu „kdyby, tak by“ jsem dávno vymazala ze slovníku.

Díky všem, kteří mi už několik let nezištně pomáhají a mnoho z nich zarytých puntičkářů, kteří snáší moji občasnou lehkovážnost a „otravné“ nadšení – skupině Al Fayyum Dancers (každé člence, která se tak podílela na jedné velké legendě), holkám z Orient Vision (Terce, Pavči, Markét), Lence Zychové, která byla součástí snad všech mých projektů a která mě svým optimismem vždy utvrzuje v tom, že to všechno smysl má. A mnoho dalším – vy víte 😛

A vám – moji milí přeju, abyste si všimli, kde končí vaše komfortní zóna, rozběhli se jak nejlíp umíte a přeskočili ji, protože teprve tam ten svět začíná. Abyste pokorně poděkovali za každou chybu, která vás ve výsledku dělá lepšími, abyste se nebáli je dělat a nebáli se riskovat vše co máte…

Sheyla 

 

Never explain – your friends do not need it and your enemies will not believe you anyway.
Read more at http://www.brainyquote.com/quotes/quotes/e/elberthubb108523.html#yhQkyGHs8d07fdT8.99