Pravda o Indii

Srpen 2007
Po dvouměsíční cestě po Egyptě se s týdenní pauzou v ČR vydávám do Indie, kam mě pozvala tamní „agentura“. Komunikace probíhala po emailu, poslala jsem videa atd. a nakonec se tak stalo a šla jsem si rovnou pro vízum, což byl zážitek sám o sobě. Dobře jsem se připravila, všechny dokumenty, slušné oblečení i řeč. Podezíravý ale milý úředník mi dal poslední otázku „Co když do Indie přijedete a ta agentura nebude existovat?“ Zrovna jsem takový dotaz nečekala, ale odpověděla jsem rychle „tak si udělám pěkný výlet a vrátím se domů“. Vízum bylo na světě.
Kromě víza jsem za ten týden přestupu Egypt – ČR – Indie, stihla koupit cestopis, který jsem začala číst až v letadle, takže do poslední chvíle jsem nevěděla, co mě vlastně čeká. Přílet nad Dharavi slumem nebyl příjemný začátek, následná cesta noční Bombají a příjezd do Puny také ne, měla jsem strach, poprvé za celou cestu. Vydala jsem se v 19ti letech někam, kde nikoho neznám… Po cestě ale nastal rozbřesk, vodopády po monzunových deštích kolem dálnice byly víc než okouzlující, krajina byla nádherná. Příjezd do Puny, kde jsem žila, probíhal následovně: „Jen ať už nejsme tady, ne to není to město, kde budu bydlet, určitě ne…“ Bylo. Pár dní jsem se bála vylézt ven :)) pár týdnů jsem si zvykala na „hindiglish“, indickou angličtinu, která mě spíš připomínala ze začátku maďarštinu :) a pak jsem tam byla úplně jako doma :)

Začala jsem vystupovat na nádherných místech a nádherných akcích. Nejkrásnější byly svatby. Co mě fascinovalo bylo to, že ať už šlo o jakýkoliv typ akce, měly neskutečně pohádkovou a dokonalou výzdobu. Většinou se všichni chovali velmi příjemně a uctivě, byla jsem jak v sedmém nebi a prožívala nový sen. Zamilovala jsem se do všeho. Bohužel i do jídla a první pobyt pro mě znamenal 5 kg navíc. Po roce jsem chytila otravu z jídla a to jsem pro změnu měla o 10kg méně od přibrané váhy, z toho vyplývá, že jsem musela po půl roce přešívat kostýmy :)

Nepříjemnosti

Nicméně přibývalo i zážitků, díky kterým, mě tanec v Indii přestával bavit… Tančit pro zkorumpovaného politika (nebo něco podobného), který mi nabízel 7000 rupií za to, když si sundám sukni a následně nevybíravě sahal na kolegyni, kterou jsem pak hned popadla za ruku a následně jsme odjeli hned domů (facku jsem mu vrazit nestihla), opilého tatínka novomanžela, který mě vláčel po parku a málem vykloubil ruku (proto jsem pak odmítala tančit s hosty), útěk zadním východem po odtančeném vstupu pro opilé pány, které ode mě dělil 1 metr a ochranka, vystoupení v horečkách na slíbené krásné a důležité svatbě (nakonec vystoupení pro asi 15 pánů), drogy v pití na soukromé párty (byla jsem tam s přáteli – naštěstí), manažera, který si myslel, že po vystoupení bude pokračování na jeho pokoji, předání mého soukromého čísla pravděpodobně nejslavnějšímu zpěvákovi bhangry, se kterým jsem vystupovala v nádherném 7* hotelu a který mě zval na rande, což o to, ale byl zapleten do kriminálních záležitostí – prý obchod s bílým masem, no lepší společnost jsem si nemohla přát… Jet na vystoupení 8 hodin autem po „polňačkách“, nucení tančit u někoho na pokoji, prý pro kamarády, vystoupení v hotelu, kde o měsíc později proběhl teroristický útok… Svět plný kontrastu, který jsem časem přestala dávat a už ani nechtěla, telenovelám prostě nefandím a byly tam i velké konflikty mezi tanečnicemi, a to už sranda nebyla… Odjela jsem jednou „provždy“ v únoru 2009.



Už jen vzpomínky

Indie mi přinesla rozhodně více krásných zážitků než těch špatných, spousta show byla profesionálních a nádherných, bez problémů a navíc dnes je spousta věcí jinak a jelikož jsem tam byla jedna ze začínajících tanečnic, sama „agentura“ se ještě učila a vylepšovala a vím, že dnes už je to jiné a že nově příchozí tanečnice po mě (Shereen, Káťa Krejčová, Monika Košárková, Mona, Sharka, Lucia, Irina atd.) takové zážitky už nemají, nebo alespoň ne v takové míře, ono na blba narazíte i v ČR a nemusíte kvůli tomu do Indie :)
Ráda na Indii vzpomínám a vzpomínám především na ty krásné zážitky. Nelituju toho, že jsem tam jela, sice ne v nejlepší době, ale naučil mě ten pobyt toho tolik, tzv. škola života v praxi, že v žádném případě nelituju a jsem vděčná za možnost jakou jsem tam měla, vzpomínám i na své známé a kamarády, které bych chtěla navštívit, občas si vzpomenu i na prodavače na rohu, nebo čerstvý džus a pečivo z German Bakery, na zelinářství, kde hrušky byly draží než papaya… Naučila jsem se o životě, náboženství, kulturách, meditaci, józe, zdravém životním stylu… spoustu věcí jsem zařadila do svého života i tady a to jen díky Indii.
Od doby, kdy jsem se vrátila do ČR jsem nějakou dobu nebyla s nikým moc v kontaktu, ale přátelství na dálku zůstalo, především se Somu, který je mozkem „agentury“, pro mě ale i přítel, který mi tam hodně pomáhal. Vždy se mi ozve, když chce někoho zvát do Indie nebo když se mu ozvala tanečnice sama, a ptá se na doporučení, takže někdy vím i dřív já, že daná tanečnice pojede do Indie, než ona :) Jsem ráda, že ostatní tanečnice tam jezdí – Indie mi nepatří, patent na vystupování tam nemám a jsem ráda, že tam tanečnice nabírají zkušenosti a poznávají svět.
Chci ale ještě říct, že ne každý v Indii je solidní, takových agentur je spíš málo, proto buďte opatrné na to, kdo konkrétně vás zve a za jakých podmínek.
V červnu jsem byla na představení Spandan, indický soubor, který vystupoval v ČR. Tolik mě to nadchlo a vrátilo ty krásné vzpomínky, že jsem se rozhodla, že musím jet znovu… Naplánovala jsem to na loňské Vánoce, ale několik okolností mě přesvědčilo, že tam vlastně ani tak jet nechci. Za ty roky si už dokážu vážit času s rodinou, přítelem a to vše s ohledem na moje zdraví a snad i nervy 😀 Navíc mě znechutilo chování některých tanečnic, co tam působí, že se mi do takového prostředí nechtělo. Asi jsem hold už trochu moc pohodlná :)

Tanečnicím, které tam jsou nebo se chystají, doporučuji si Indii maximálně užít, pocestvat, ale mít se stále na pozoru, být na sebe opatrné a nebát se říct o určité podmínky.

Rozloučení

Mám pocit, že jsem v Indii zažila vše co jsem mohla, že jsem došla k době „expirace“ a bylo načase tehdy odejít. Indie se pro mě stala vzpomínkou, „filmem“, který jsem kdysi viděla a kdyby tam nejezdily mé kolegyně, věřila bych, že to byl jen jeden z bollywoodských filmů, který jsem někdy viděla a chtěla bych, aby to tak i zůstalo, aby můj indický příběh zůstal filmem, na který vzpomínám :)

Takže za mě je to tedy – sbohem Indie!